Důlní záchranáři společnosti OKD, HBZS, a.s., jsou v první linii kdykoliv, když dojde v dole k mimořádné situaci. Jejich práce v dalších oblastech má bezprostřední dopad na zvýšení bezpečnosti při práci v podzemí. Proto patří mezi horníky k nejrespektovanějším osobám, kterým důvěřují. Nejen o tom jsme hovořili s ředitelem Josefem Kasperem.
Většina lidí si představuje důlní záchranáře jako ty, kteří vytahují lidi z podzemí v případě katastrof a havárií. Můžete stručně popsat, jaké je hlavní pole působnosti Hlavní báňské záchranné stanice (HBZS) a korigovat mnohdy zkreslené představy veřejnosti o vaší práci?
Lidé mají v mnohém pravdu. Naším hlavním úkolem je skutečně zachraňovat životy lidí a chránit jejich zdraví při haváriích v podzemí. Protože zdraví a život jsou to nejdůležitější, co máme, a právě jejich ochrana dává naší práci smysl. Vše ostatní, jako jsou například ochrana majetku při haváriích a odstraňování jejich následků, je daleko za tím.
Ale je pravda, že veřejnost zná většinou naši činnost pouze v tomto kontextu, i když rozsah našich aktivit je výrazně širší.
Jak a čím je tedy působnost vaší organizace vymezena?
Jsme nedílnou součástí hornické činnosti. Naše postavení i úkoly jsou jednoznačně definovány tzv. horním zákonem, vyhláškami Českého báňského úřadu o báňské záchranné službě a služebním řádem schváleným Českým báňským úřadem.
V naší kompetenci je celorepublikový dohled nad veškerou hornickou činností, která se odehrává pod zemí. Naší správě tak podléhá třeba těžba uranu společnosti Diamo, která má vlastní záchranáře, ale my je dozorujeme a řídíme metodicky. Kontrolujeme, zda mají v pořádku vybavení a havarijní plán. Dozorovou činnost vykonáváme i v případě vodních přehrad (například na Vltavské kaskádě), jeskyní a dalších podzemních pracovišť.
Jste stoprocentní dceřinou společností OKD. V souvislosti s vaším zaměřením předpokládám, že většina ekonomické aktivity a tržeb je přímo závislá na činnosti těžařů.
Samozřejmě je pro nás mateřská společnost klíčovým zákazníkem, který má absolutní přednost. Ale jsme ekonomicky aktivní a snažíme se být soběstační i mimo naši práci pro OKD. Zhruba polovina našich výnosů pochází z jiných zdrojů. Generální ředitel OKD Klaus-Dieter Beck nás jednou nazval jako malou, ale velice sexy nevěstu. To mě potěšilo.
Mluvil jste o dalších aktivitách. Můžete je konkretizovat?
Určitě, protože je chápu jako ocenění vysoké kvality naší práce a lidí. Od letošního roku jsme součástí Integrovaného záchranného systému s celorepublikovou působností, předtím jsme byli zařazeni do systému pouze v našem regionu. Když kompetentní lidé na vlastní oči viděli úroveň techniky a dovednosti našich záchranářů, rozhodli se nás do systému zařadit a povolat v případě krizových událostí, kde bychom mohli díky své specializaci pomoci. Jedním z příkladů můžou být povodně. Máme čerpací techniku, člun a polovina našich záchranářů má potápěčský kurz, kdy se mohou potápět až 70 metrů pod hladinu. Jeden z našich záchranářů dokonce patří mezi desítku nejlepších speleologů v Evropě.
Všichni naši záchranáři jsou profesionálními lezci, což se může v případě havárií a krizových situací hodit.
Úzce spolupracujeme s policií i hasiči, kteří nás často žádají o pomoc. Práce hasičů je té naší totiž v mnoha ohledech podobná. Ovšem s tím rozdílem, že my jsme zvyklí pracovat pod zemí, a proto ovládáme dovednosti, které hasičům chybí. Například každý záchranář musí umět budovat, stavět a zajišťovat, aby se něco nezhroutilo, s tím se hasiči běžně nesetkávají. Takže vidíte, že naši lidé se uplatní leckde i mimo Ostravsko-karvinský revír. Jsem na ně hrdý.
V čem spočívá spolupráce s policií?
Odpovím vám jedním poněkud bizarním příběhem. Před časem nás kontaktovala kriminální policie, že se objevil svědek, který údajně viděl v nejrozsáhlejším českém vojenském újezdu Libavá v Olomouckém kraji, jak vrah hází dvě těla do hluboké štoly. Protože svah nad ní byl nebezpečný a hrozil sesuvem, požádala nás policie, abychom věc prověřili. Lezci policistů ani hasičů si na zásah v tomto terénu netroufali. Nakonec jsme použili kameru, kterou jsme spustili více než sto metrů pod zem.
A byla tam těla zavražděných?
Nebyla. Svědek se možná snažil svést policii na falešnou stopu, nebo si z ní prostě „vystřelil“.
Můžete vysvětlit, odkud pochází druhá polovina vašich výnosů?
Klíčové pro nás v tomto ohledu je popílkové a odpadové hospodářství. Zjednodušeně řečeno, elektrárny a teplárny produkují popílek, který my ukládáme do dolů, dodáváme k dalšímu využití při sanačně-
-rekultivačních pracích nebo jako stavební materiál pro základové desky (cementopopílková směs).
V minulosti se objevilo několik subjektů, které se nás snažily vytlačit z trhu v domnění, že je možné koupit vytěžený důl, lom a okamžitě ho začít zavážet popílkem a odpady. Ale realita je dnes zásadně odlišná. Je nutné splňovat řadu norem týkajících se životního prostředí a dodržování hygienických předpisů. Přičemž vše podléhá přísným kontrolám.
Naší výhodou v této oblasti je to, že máme certifikáty kvality ISO a potřebná osvědčení, která nám umožňují popílek ukládat. O profit se samozřejmě dělíme s dopravci, k nimž patří například AWT, a za ukládání popílku odvádíme poplatky dolům a obcím.
Pojďme k tomu, co jste zmiňoval jako nejvyšší hodnotu společnosti OKD, HBZS, a tím jsou vaši lidé. Kolik má firma aktuálně zaměstnanců a jaká je jejich profesní struktura?
Máme 190 zaměstnanců. Z toho je 35 profesionálních záchranářů, 105 lidí pracuje na dolech a poskytuje servis horníkům v lampovnách, zbytek představují mechanici a technicko-administrativní aparát.
Jak vypadá standardní pracovní den profesionálního záchranáře?
Největším specifikem, kterým se naše práce odlišuje od ostatních, jsou týdenní nonstop pohotovosti. Naši lidé je absolvují každých pět týdnů. V pátek v sedm ráno nastoupí do práce a odcházejí další pátek ve stejnou hodinu. Právě tato doba, kterou spolu lidé pravidelně tráví, je důležitá pro posílení pocitu sounáležitosti a odpovědnosti jeden za druhého v krizových momentech.
Týdenní pohotovost prakticky vypadá tak, že záchranáři od sedmi ráno do tří odpoledne plní své povinnosti jako ve standardní pracovní době. Potom mají osobní volno. To ale tráví v našem areálu. Mohou pracovat na zlepšení své kondice a cvičit, nebo na zvyšování vědomostí a technických dovedností. Víme, že naši lidé nejsou roboti, takže mají k dispozici veškeré zázemí pro volnočasové aktivity.
V týdnu pracovní pohotovosti ale musí být všech 26 lidí, kteří ji u nás vždy drží, v případě potřeby připraveno okamžitě vystartovat do akce. Rozezní se siréna a všichni musí být do tří minut připraveni k zásahu.
Jaké je složení tohoto zásahového týmu?
V každém okamžiku musí být připraveny na zásah tři čety záchranářů po pěti lidech. Jedna četa je složena z našich lidí, další dvě za záchranářů z jednotlivých dolů, kteří u nás pravidelně minimálně jednou za 18 měsíců musí absolvovat pohotovost, aby si upevnili záchranářské návyky, případně se seznámili s novými postupy a technickým vybavením.
V týmu je jeden lékař v pohotovosti, který je na stanici vždy k dispozici, a dva paramedici. K tomu je třeba přičíst řidiče pro tři výjezdová auta, která jsou permanentně k dispozici, dále techniky, velitele důlní základny a velitele pohotovosti. A jsme u čísla 26. Vyjede-li k zásahu kompletní tým, což vždy posoudí velitel pohotovosti s ohledem na závažnost problému, musí dispečer neprodleně obvolat záchranáře, kteří mají domácí pohotovost. Ti okamžitě přijedou doplnit stav. Akceschopní musíme být neustále.
Zmínil jste záchranáře z jednotlivých dolů. Jde o zaměstnance HBZS, nebo OKD? Jaká je jejich role?
Jsou zaměstnanci jednotlivých dolů OKD. Obecně můžeme říct, že v našem revíru je asi 850 dobrovolných záchranářů. Jde o členy záchranářských sborů na konkrétních dolech, dobrovolníky, kteří pracují normálně v provozu jako všichni ostatní a práce záchranáře je pro ně další, a nutno dodat že dobrovolná, aktivita. Tyto záchranáře řídíme především metodicky. Mohou se u nás seznámit s nejnovější technikou, případně novými postupy, které jsme aktuálně implementovali. Proto u nás pro zvyšování kvalifikace musí minimálně jednou za 18 měsíců absolvovat týdenní pohotovost, o níž jsem už mluvil.
Pojďme k lékařům, které jste zmiňoval jako nedílnou součást záchranářského týmu.
Spolupracujeme s 18 lékaři. Číslo je tak vysoké proto, že to jsou špičkoví profesionálové ve svých oborech, pracují v nemocnicích a v odborných ordinacích. Záchranářská práce je pro ně záležitost srdce, které vlastně věnují svůj volný čas. Dělají ji, protože je podle nich důležitá a má smysl. Lékař je totiž při zásahu v krizové situaci vždy v první linii. Dostane se k lidem první, diagnostikuje zdravotní stav a poskytuje první pomoc.
V případě, že lékař vyjede k zásahu, okamžitě musíme zajistit dalšího, který bude připraven do akce v případě potřeby. Ještě nikdy se nestalo, že by u nás lékař nebyl.
Co musí člověk splňovat, aby se z něj mohl stát báňský záchranář?
Primární je stoprocentní zdraví, fyzická kondice a motivace pomáhat lidem, kteří se ocitli v komplikované situaci. Člověk by měl mít za sebou praxi záchranáře na některém z dolů a znát prostředí, v němž se v našem revíru těží uhlí.
To znamená, že člověk odjinud u vás nemá šanci najít uplatnění?
Nechci říct, že nemá šanci. Ale je to velmi komplikované. Měli jsme tu například zájemce z řad špičkových záchranářů z povrchu, ale přesto neuspěli. Naše práce je specifická a znalost důlního prostředí je naprosto zásadní. Navíc lidé s praxí z dolů OKD si s sebou přinesou návyky a postoje, kde na prvním místě je solidarita, odpovědnost jeden za druhého a vzájemný respekt. Bez toho se člověk nemůže stát špičkovým důlním záchranářem. A já jsem v tomto ohledu na své lidi hrdý.
Že to je obor atraktivní, potvrzuje i velký zájem o práci u nás. Náš sbor pomalu stárne, věkový průměr se blíží 40 letům a postupně ho omlazujeme, ale přijmeme skutečně jen ty nejlepší.
Spolupracujete se záchranáři z jiných evropských zemí? Jak obstojíte z hlediska technického vybavení i kvality lidí v mezinárodním srovnání?
Samozřejmě spolupráce a výměna zkušeností mezi záchranáři z jednotlivých zemí je pro naši práci důležitá. Například v Polsku se těží černé uhlí v podobných podmínkách, a proto úzce spolupracujeme se záchranáři z Bytomi.
Jsme v kontaktu s kolegy z Rakouska a Německa, kteří nás pravidelně zvou na společná cvičení. Můžu říct, že z hlediska úrovně technického vybavení, kde jsme v posledních letech udělali ohromný posun dopředu, a kvality našich lidí patříme zcela jistě ke světové záchranářské špičce.
Mluvil jste o modernizaci vybavení. Můžete to popsat detailněji?
Jednoznačným impulzem k modernizaci osobních ochranných a bezpečnostních pomůcek pro horníky i záchranáře byl příchod skupiny NWR a nového generálního ředitele OKD Klause-Dietera Becka. Stamilionové investice směřovaly do nákupu toho nejmodernějšího vybavení, jaké je na trhu k dispozici. To, že tento projekt měl spolu s dalšími opatřeními v oblasti bezpečnosti smysl, jednoznačně potvrzuje klesající počet úrazů v dolech OKD, které jsou v současnosti nejbezpečnější v historii. Všichni horníci i záchranáři mají nové sebezáchranné přístroje, lampy a detekční přístroje s těmi nejlepšími parametry.
Jak se vlastně člověk stane šéfem báňských záchranářů?
Ředitelem jsem byl jmenován loni 1. července. Předtím jsem pracoval 28 let na Dole ČSM, naposledy jako jeho ředitel. Záchranářský kurz jsem absolvoval ještě jako student geologie na VŠB-TU v Ostravě v roce 1980. Svým způsobem je to rodinná tradice. Otec byl respektovaný záchranář, i když pracoval v dole v dělnické profesi. Mám tady knihu z prostředí báňského záchranářství v našem revíru, profil mého otce je tam zařazen mezi osm osobností této profese.
Takže vás tímto směrem posunula rodina?
V žádném případě. Otec mi dokonce v nadsázce jednou řekl, že jestli půjdu pracovat na šachtu, tak mi zláme nohy. (smích) Ještě na střední škole jsem chtěl být archeologem, ale nakonec jsem se na tento obor nepřihlásil a vybral si studium geologie. Bral jsem to tak, že geologie má k archeologii blízko. Protože jsem studoval ve skupině s cizinci, nosil jsem v hlavě ideu, že bych se mohl stát geologem někde v zahraničí.
V roce 1982, kdy jsem nastoupil jako geolog na Důl ČSM, jsem se stal členem báňského záchranného sboru. V každém chlapovi je podle mě uvnitř skrytá touha být co nejlepší a překonat ostatní. Jako mladý kluk jsem v záchranářích viděl elitu, která umí něco víc než ostatní lidé v hornictví. A to nemyslím nijak ve zlém. Proto se moje kariéra ubírala tímto směrem.
V tom, že jsem se stal ředitelem OKD, HBZS, a.s., hrála určitě roli skutečnost, že jsem v oboru zažil mnoho situací a ostrých akcí, které napověděly, jestli mám, nebo nemám pro tuto funkci předpoklady. Že jich bylo více, dokládá i to, že jsem nositelem zlatého záchranného kříže jako nejvyššího záchranářského ocenění u nás. Jeho držitelem byl i můj otec, a když jsem vyznamenání převzal, byli jsme jediní otec a syn, kteří ho měli oba.
Co dělá šéf báňských záchranářů, když nepracuje?
Bydlím v Hnojníku, což je malá obec mezi Frýdkem-Místkem a Českým Těšínem. Jsem už přes dvacet let předsedou místního fotbalového klubu. Pořádáme u nás řadu společensko-kulturních akcí, jako jsou plesy, country večery nebo turnaje ve fotbale. To je pro mě největší relax. Zároveň jsem velkým fanouškem třineckých hokejistů, kteří loni vyhráli extraligu.
Marek Síbrt,
marek.sibrt@okd.cz
Josef Kasper, ředitel společnosti OKD, HBZS, a.s.